Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Budoucnost školství

Vymyslet (napsat) co by měl stát dělat pro školství se mi zdá příliš ambiciózní. K tomu se necítím dostatečně vzdělaná. Ale mohu přemýšlet v dimenzích svých představ a přání.

Co si v budoucnu přeji?

Mít možnost mít náskok. To nezáleží jen na mně. Je nutná podpora učitelů – moc faktorů, ale asi nejdůležitějším faktorem je podpora státu. Někdy mám pocit, že zodpovědní lidé oddělují učitele od školství. Jakoby školství zasloužilo peníze a učitelé ne,školství zaslouží nejnovější ITE, ale učitelé ne… Jsem moc ráda, že se objevil projekt EU peníze do škol. Snad konečně dojde i na učitele (co mne stálo času, energie a nervů dosavadní tvoření projektů a zadarmo!!).

Představy o budoucnosti?

Obdivuji vizionáře ve všech oblastech. A skláním se před všemi těmi, kteří vytváří pro učitele důležité „věci“ (nenapadá mne momentálně výraz) jako jsou nové termíny (hl. jejich náplň) v oblasti pedagogiky, které mají nám v terénu usnadnit cestu. Ještě je nějak dostat mezi učitele. To by asi také měla být úloha státu (myslím na to, že spousta učitelů na středních odborných školách nemá o pedagogice žádné znalosti a nijak je to netíží – pominu ty „rychlokvašky“, které z nepedagogů mají udělat pedagogy – to vnímají jako „papír“).

Standardy ISTE pro učitele jsou určitě potřebné. Akreditace BECTA pro žáky mohou podpořit učitele ve snaze kontrolovat svou vlastní práci (vidím to jako součást klasifikačního řádu). O každé položce bychom mohli diskutovat, ale do toho se mi nechce – na mne moc faktorů. „Budoucnost podle Horizon Reportu“ mne zaujala víc než ostatní „tabulky“. Je rok 2011 a na naší škole jsme se ještě nedostali ani k mobilním zařízením. Ani já ( a že jsem nadšená možnostmi) nejsem ještě připravená mít ve třídě žáka, který vše „sdílí“. Zdá se mi i tak neuvěřitelné, že mám žákyni,která má problém doma plnit DÚ do ITE, protože nemá internetové připojení. A to jsem na střední škole, kde považují žáci i jejich rodiče vzdělání za důležité. Chystám se to změnit. Díky tomuto kurzu mám ještě silnější argumenty pro svůj plán na využití projektu EU peníze do škol.

Souhlasím s tím, že by bylo pěkné, kdyby lidé dokázali naplnit vizi vzdělávání jako hledání vhodných kontaktů, kde si každý bude uvědomovat význam společných zájmů jako nadřazených. Ale tomu nevěřím ani náhodou. Kdyby lidé měli tuto schopnost, musel by komunismus vzkvétat.

Tak ještě jednou – co si přeji:

ať jsou mezi námi

1. vizionáři, kteří nás budou motivovat

2. chytří lidé, kteří dokážou připravovat půdu pro budoucnost

3. nadšenci, kteří zapálí ostatní

4. schopní učitelé, kterým není budoucnost dětí lhostejná a mají zdravý rozum, který jim umožní všechny vize a teorie využít ve prospěch dětí .

Mýlím se, když si myslím, že bez učitelů to nejde?


Testy zatím jen jako doplněk

Článek

Vize daty řízeného školství

Autor: Bořivoj Brdička

cituji: „… aby učitelé byli odměňováni podle toho, co skutečně své žáky naučí“ …

Můj názor

Učitelé na SOŠ by museli být často hodnoceni za to, že rádoby středoškoláka konečně naučili řešit soustavu dvou rovnic o dvou neznámých. Umím si představit situaci, kdy žák v 1. ročníku SŠ v testech „dopadne“ lépe než ve 4. ročníku. Vypadá to, že jej učitelé nic nenaučili ( z toho co je v osnovách SŠ). Není to chyba učitelů ZŠ (ani SŠ)! Systém nás nutí přijímat na SŠ žáky, kteří by dříve mohli akorát tak na učiliště.

z článku: … negativní dopad testování po dlouhé době…

Připomeňme, že hodnocení (známka) má mít hlavně motivační a sebehodnotící význam pro žáka. Mezi středoškoláky je, podle mne, asi 10% (na gymnáziu jich bude nejvíc) těch, kteří jsou tak cílevědomí, že jim stačí jako motivace k pravidelné přípravě „vzdálený“ test.

Proto bych viděla nynější testy online jako doplněk.

Z webináře a pozdější prohlídky www stránek jsem usoudila, že lépe je na tom hodnotící a vzdělávací systém „Ingot“. Možná je to cesta.

Právě tento týden proběhlo vyhodnocení logické olympiády. Byla dobrovolná a žáci, kteří chtěli, mohli porovnat své schopnosti s ostatními vrstevníky. Některým to umožnilo rozhodnout se jak dál. Jeden žák odstoupil od maturity z matematiky a jednu žákyni to velmi rozkolísalo – v obou případech to vidím jako pozitivum.  Naopak, žákyně, která je velmi šikovná, získala sebejistotu. Test „udělal“ dobrou práci.

Článek

Skutečné možnosti využití daty řízeného školství

Autor: Bořivoj Brdička

„Primárním příjemcem výsledků musí být žák (student), pak učitel a teprve nakonec při zajištění etických pravidel též nadřízené orgány“.  Důvod – viz výše.


Učiteli nestačí znát. Učitel musí také umět.

Prostředí, které učiteli umožňuje stále se zdokonalovat ve své profesi, je moc důležité. Mladí učitelé si sebou nesou jisté nové možnosti ze studií na vysoké škole. To jim mohu jen závidět. To jejich „samozřejmé“ já musím pracně dolovat (zjišťovat možnosti, hledat inspiraci – díky za tento kurz). Myslím si, že i když nebudou současní starší učitelé příliš aktivní v užívání ITE ve škole, nic moc se nestane. Za deset let „vymřou“ (jdu do důchodu). Mladí sebou přináší ITE kompetence samozřejmě – vidím to na mladých kolezích. Chybí jim jiné vlastnosti, ale kreativita ani ne. Jistě – záleží na osobnosti. My starší máme už spoustu neduhů. I v tomto kurzu si raději články vytisknu. Kromě toho, že miluji ten pocit sednout si a v tichu číst, mne také zlobí oči při dlouhém čtení z monitoru. Takže problém s ITE kompetencemi učitelů nevidím tak velký. Neříkám, že se na tom nemusí pracovat.

Jsou tady jiné „věci“, na které by si mělo školství dát pozor. Prošla jsem několik škol a sledovala jevy neuvěřitelné. Kdokoliv může učit cokoliv. Bez ohledu na to, že jde o maturitní předmět. Učitelé učí 13 (ano třináct) zcela odlišných předmětů (13 příprav dvakrát týdně). Na některé typy škol nedostanete učitele ani heverem. Tak učí kdo má ruce a nohy – hlavu mít nemusí. Znám úžasné lidi, úžasné odborníky v oboru, kteří jsou mizernými učiteli. Proč? Z mnoha důvodů. Jeden jsem právě uvedla. Další je, podle mne, ten, že učitel neví, co bude učit příští rok a jestli vůbec bude na té samé škole. Je nesmyl chtít po něm, aby se zaměřil na nějaké osobní vzdělávací prostředí v takovém chaosu. Já měla vždy štěstí, že jsem učila jen svou aprobaci. No stálo mne to pár hodin a tedy peníze. Ale moje stavovská hrdost mi nedovolila učit dějepis. Jsem matikář a informatik (pravda, jako většina, samouk). Nemluvím o nějaké výpomoci. Taky jsem učila dva roky chemii, půl roku dějepis… ale … A jaký chaos mají mladí, kteří nastoupí na školu učit a ani vedení školy jim není schopno poradit další studium, protože ani to neví, jaká bude budoucnost? Viděla jsem kolem sebe kolegy, kteří byli uštváni tím, jak každý rok musí znovu a znovu chystat jiné tematické plány, jiné přípravy, studovat jiný typ literatury, učit se jinou metodiku… Prostě si každou hodinu „odbudou“. Zoufalí jsou často učitelé i žáci. Ředitelé některých odborných učilišť jsou rádi, když seženou ruce, které budou psát na tabuli.

Jestli máme chystat naše děti na takový chaos v zaměstnání, tak jim nezávidím. Určité kvality a kreativity člověk dosáhne jen dostatečnou praxí.  „Přílišná dynamika“ takovou praxi neumožňuje ( je to dynamika?). A nespolknu už ani řeči o flexibilitě učitele – není nafukovací. Učitel potřebuje čas, aby znalosti uměl předat dětem co nejefektivněji.

Závěr? Svoje vzdělávací prostředí si mohu dovolit (i díky tomuto kurzu) budovat a snažím se. Vážím si toho, ale uvědomuji si, že mám štěstí. A na tom by naše školství stát nemělo. Řešení? Nevím. Nejsem politik a ani odborník na školství. Mám jen praxi a proto umím vyjmenovat pozitiva i negativa, ale neumím navrhnout řešení, které by bylo realizovatelné. Tedy jsem nekonstruktivní.  Tak se aspoň snažím „zametat před vlastním prahem“ – stačí to?!?!


Třeba konečně

Třeba konečně máme k dispozici prostředky, ktré nám umožní plnit sny učitelů. Naučit co nejvíce dětí co nejvíc. Uvidíme.  Pokusila jsem se být stručná ve své reakci, ale nejde to….

článek

Bloomova taxonomie v digitálním světě

 Ráda jsem si zopakovala pravidla výchovně vzdělávacího procesu. Ne že by ostatní články nebyly pro mne přínosné, ale tento si „schovám“, abych ho měla při ruce u tvorby svých nových příprav. 25 let dělám přípravy (ne bez kreativity, ale spíš nahodile kreativní). Myslím, že nyní budu moci přípravy tvořit.

 článek

Bloomova taxonomie pro kreativní prostředí

 Asi se toto prostředí hodí spíš pro vysoké školy a možná vyšší ročníky středních škol.

Otevřenost – vidím nebezpečí ve spoustě matoucích informací, které děti nedokážou filtrovat.

Návodnost – slovní zásoba dětí není taková, aby nedocházelo ke „komunikačnímu šumu“, neovládají např. matematický jazyk tak, aby si v chatu vždy jednoznačně rozuměly.

Toto prostředí by asi mělo být pod bedlivým dozorem učitelů, potom by to bylo vhodné.

 článek

Technologiemi posílená individualizace

 Nejsem si jistá, že „daty řízené školství“ je můj sen. Doufám, že není jediným úkolem školy učit a plnit výukové cíle. Předpokládám, že nemalý význam v práci učitele má i výchova (ne jen k ekologickému cítění). Ta se nějak ve snaze měřit výsledky školy (učitelů) vytratila.

Zaujal mne učitel z  Forest Lake Elementary vysvětlující, že u nich může být každý v něčem nejlepší. To je v pořádku, pokud si dítě s nějakým hendikepem uvědomuje, že je to proto, že mu bylo umožněno používat nestandardní prostředky.

Znám případy dětí, které přišly na učiliště přesvědčené, že mají právo na ohledy bez ohledu na třídu. Na základní škole jich bylo 15 žáků ve specializované třídě, kde se dodržoval individuální přístup, používání speciálních postupů… Potom se sejde těchto dětí 34 ve třídě na učilišti. Věřte, nemáte šanci na individuální přístup s klasickými možnostmi výuky v takovém počtu. A v naší společnosti, když takové dítě nastoupí do praxe, nemůže počítat se speciálním přístupem. Zaměstnavatel nečeká až se ráno konečně probudí, nedá mu přestávku vždy, když je unavené… Následuje spousta negativních důsledků „procitnutí“  takového dítěte na trhu práce.

Asi to tak není myšleno, ale když může být každý dobrý, třeba se dočkám toho, že si odborný text lékaře přečtu jako komiks – budu mu konečně rozumět. Jen nevím, zda takový lékař bude schopen operovat. Pomozme dětem, ale pozor na umělé potírání rozdílů ve schopnostech. Sebevědomí může mít i žák, který ví, že nezvládá rozvitou větu, ale zvládá ruční práce. To jsme ale u toho, že si společnost musí vážit i lidí, kteří opravdu tvoří HDP. 

Jako učitelka jsem také ráda, když se přihlásí žákyně čtvrtého ročníku, protože si není jistá domácí úlohou z matematiky, jde počítat k tabuli a exceluje. Ale jsem také ráda, že si uvědomuje, že zvládnutí byť těžšího příkladu z ní nedělá matematičku. Mimochodem – letos by z matematiky neodmaturovala.

Co se mi moc v tomto článku líbilo a ukládám na HDD svého mozku:

-          kladení důrazu na změnu myšlení a práce všech učitelů

-          upozornění na nutnost „být připraven“ – neskočit do něčeho, na co ještě není škola připravená

-          ochota učitelů spolupracovat a pomáhat si – také není na všech školách běžný jev

-          vzala jsem si poučení (někde to pan Brdička již zdůraznil) jít „na to“ po menších krůčcích.

To všechno ale nestačí. Je nutná stabilita učitelského sboru. A ta u nás taky nic moc. Důvody nejsou obsahem tohoto e-learningu. Takový e-learning by měli absolvovat páni z vlády, ministr, ředitelé škol atp.

Poslední odstavec tohoto článku jsem byla v pokušení zkopírovat a poslat panu ministrovi. Ale třeba ho četl.

 článek

eTwining jako běžná součást výuky

 Děkuji za inspiraci. Už jsem si vzala ukázky do výuky. Určitě si moji studenti třetího ročníku (jsou to hlavně slečny) s nadšením prohlédnou fotografie „Žena s knihou“ – úžasné! Učitele upřímně obdivuji.

 článek

Americké hybridní školy pro síťovou generaci

 Měla by to být povinná četba pro „bezmezné obdivovatele“ amerického školství. Třeba se potom poučíme.

 Souhrnem

ITE snad umožní dnešním učitelům lépe využívat přednosti výuky problémové, individuální, prostřednictvím hry a další, které jsem se před třiceti lety na fakultě učila a někdy opravdu těžko využívala.  Mne osobně tento týden našeho e-learningu opět obohatil.


Jak má vypadat dobrá výuková hra nevím_RVP_21

Jak má vypadat dobrá výuková hra nevím,

 

proto raději reaguji na studijní materiál:

 

Kapitola Učení hrou z knihy Game Industry

Autor Martin Procházka

 

Prošla jsem s žáky období, kdy jsem je učila základy programování i období sestavování PC (učili jsme se docela podrobně HW a jak to všechno funguje). Letos na úvodním sezení předmětové komise ITE jsme si položili otázku, zda ještě učit teorii – HW a SW. Nakonec jsme se shodli, že středoškolák by měl aspoň tušit, že v PC je nějaká RAM a k čemu slouží. Ale již to hodně „osekávám“. Dnes to žáky už ani nebaví tak, jak je to bavilo ještě před pěti lety. Díky tomuto kurzu jsem si položila otázku, zda předmět ITE na SŠ bude v budoucnu existovat. Možná bude jen jako podpůrná složka pro ostatní předměty. Kdoví? Ale asi by to bylo vhodnější. Hodiny věnované ITE by se mohly přesunout např. do matematiky, aby bylo možné používat PC k „hraní her“. Souhlasím s využíváním jakýchkoliv vhodných prostředků k učení dětí. Když budou vhodné, určitě nebudou ani rodiče protestovat, že si děti chodí do školy hrát.

Považuji však za nutné, aby výukové programy vytvářeli odborníci na programování, programátoři, ve spolupráci s odborníky na výuku, zkušenými učiteli a s odborníky na dětskou psychiku, dětskými psychology a možná dalšími. Jinak budou vznikat nepoužitelné výtvory podobné „moderním“ učebnicím, na kterých se odborník v oboru (matematik, fyzik, ekonom…) „napakoval“, ale pro školy jsou nepoužitelné, protože být dobrý odborník v oboru neznamená, že umí naučit a už vůbec to neznamená, že ví jak funguje dětské myšlení. V textu se na nedostatky výukových programů poukazuje. Řešitelné by to možná bylo, kdyby program tvořil člověk, který splňuje všechny tři výše uvedené požadavky (programátor, zkušený odborník v oboru a psycholog). Proč? Protože jsem to zažila. Když program vytvoří někdo, kdo nezná obor, pro někoho, kdo nezná možnosti programátora, jde to tzv. do ztracena.

Je smutné, že opět narážíme na nedostatek financí ve školství. To už ani komentovat nebudu.

Se závěrem kapitoly souhlasím, pokud budou hry opravdu splňovat výhody, které pan Procházka uvádí a bude se dbát toho, aby žák neměl v životě nakonec víc problémů, než kdyby se učil jen se sešitem a perem. V opačném případě učitelé nemohou vnímat hru jako plnohodnotnou formu výuky.

Díky panu Procházkovi jsem optimističtější. Vypadá to, že zodpovědní lidé si uvědomují úskalí her a jejich využívání.

Nakonec si dovolím pár komentářů k některým pasážím textu:

- lidé rádi testují bariéry selhání – žáci mohou ztratit bariéry testovat i v opravdovém životě – všechno se napravit nedá i když v počítačové simulaci skutečnosti to jde

- hry umožňují učení se chybami – žáci se nebojí dělat chyby – až příliš snadno a bez rozmýšlení – v životě to může mít fatální důsledky, které ve hře „nebolí“

- hry mají pravidla, která musí žák dodržovat – znám člověka, který má občas ze života peklo proto,že nechce pochopit, že život není podle pravidel – peklo dělá i lidem okolo (je vášnivý šachista) a trpí, když se ani burza cenných papírů nechová podle pravidel

- strukturování odměn je takové, aby zájem hráče minimálně kolísal – tak právě jsem pochopila – stručně: chlapec byl u psychologa (problémy s výkony ve škole), donesl zprávu, že je potřeba jej stále motivovat, motivace musí být stále nové a stále zajímavější… dnes je závislý na počítačových hrách – daly mu to, co život běžně nedává

Potěšil mne dovětek, že je potřeba omezit explicitní odměny (vypadá to, že negativa komerčních her budou mít časem pozitivní dopad – pro někoho pozdě).

Nerozebírám to podrobně – na to nemám. Jen jsem si při čtení vzpomněla na pár skutečností, které mne v životě potkaly. Prosím odborníky na hry za shovívavost k mému pohledu. Jsem úplný laik na hry .

Můj závěr

Jsme v začátcích a budeme se dopouštět chyb. Všichni. Ministerstvo, učitelé, žáci… Na ministerstvu (jednom?) a učitelích je, aby byli rozvážní a zodpovědní. Nepovažovat žáky za pokusné králíky a stále si uvědomovat, že ovlivňujeme jejich budoucnost. Zní to asi jako fráze. Mám takovou povahu, stále na to v hodinách myslím. Asi proto jsem momentálně zastáncem rozvážnějších kroků i tempa při zavádění her do výuky. Ale těším se.

Zatím pana ředitele přesvědčovat o správnosti využívání her ve výuce nemohu. Nejsem ta pravá. Už to u někoho v příspěvku zaznělo: „Zapálit může jen ten, kdo hoří“. Já doutnám.


Co by se stalo kdyby?

Co by se stalo kdyby?
Škola (učitelé) nebrala vůbec na vědomí, že ITE jsou běžnou součástí života žáků (společnosti obecně)?
Já nevím. Jak by to ovlivnilo život našich žáků v zaměstnání a v životě? – třeba:
– měli by méně informací a méně dovedností? – vynechejme ty, které souvisí s PC… o které dovednosti a informace by potom šlo?
– chyběly by jim volní a mravní vlastnosti potřebné pro život?… ne jen život pracovní a společenský – důležitý je i osobní život…
– měli by horší výsledky u maturity? – naše škola po stránce ITE „nic moc“ – spíš nic jak moc… byli jsme u státní maturity nejlepší v kraji…
– neuměli by v zaměstnání pracovat s PC? …no a co? …byla by to vůbec pravda?
– byli by méně samostatní? – v čem?
– méně kreativní? – mám chuť pochybovat – jiný druh kreativity neznamená lepší kreativitu…
– „svět“ by nás „převálcoval“? – mají v Číně všichni ITE kompetence?
A co se stane, když učitelé budou používat ITE nevhodně?
Učím žáky úpravu fotografie. Baví je to. Jsou ochotni se to učit hlavně kvůli známce z ITE. Program na úpravu fotografií, prezentování fotografií, tvorba www stránek… vše co s tím ještě souvisí. Budou si umět vytvořit např. e-portfolio. Protože neví co je portfolio a mají tendenci mi občas i věřit, věří, že se jim to může hodit. Je to dobře? Já nevím.
Určitě světová síť naše děti naučila, že ne všechno ví. Bohužel bez pokory – je to pravda? Za větou„Vím, že nic nevím“ je v jejich případě skryto… co vlastně… beznaděj?… neochota se učit? – stejně se všechno nenaučím… co po mně ten učitel chce – taky neví všechno – v mnohém vím víc než on, tak a´t dá pokoj… nevědět je normální a není v lidských silách vědět vše… je tedy i normální, že neumím vůbec nic z matematiky, fyziky, mateřského jazyka…
Nebudeme pedagogům za 20, 50, nebo 100 let směšní? Budou nás litovat? Budou nás obdivovat? Já nevím. Měla jsem tento e-learning vůbec začít? Ještěže mne ITE baví. Těm ostatním učitelům asi moc nezávidím. Já nevím.
Moje přání:
- předmět ITE neexistuje
- ITE, pokud jsou součástí života společnosti, slouží nám (ne mi jim)
- ITE především podporují zdravý vývoj osobnosti každého člena společnosti – pod tím, si myslím, je schováno úplně všechno, o co by mělo dobrému učiteli jít.

To (a ještě spousta dalších útržkovitých myšlenek) mi běhalo hlavou při čtení tabulky v článku Technologie jako příčina vývojové nespojitosti. Proč? Já nevím.


Škola základ života. A základem školy?

Vše prostudováno, téměř všechny příspěvky „spolužáků“ přečteny. Výsledek mne nepřekvapil. Základem školy je učitel. Těší mne, že to aspoň někdo ví.

Tak tedy:

Článek Vývoj vzdělávacích technologií.

Zaujal mne citát:

Vezmu-li si však učebnici a vložím-li svůj čas do toho,abych mu pomohl se látku naučit, co říkám? Říkám: „Záleží mi na tobě!“ Takové učení má velkou hodnotu. Toto je velice důležité. Jestliže totiž posadím žáka k počítači, v podtextu mu tím říkám: „Zmiz! Mám důležitější práci, než se starat o tebe!“

Clifford Stoll (astronom, spisovatel, známý odborník nabezpečnost počítačových systémů): přednáška, Buffalo Arts Center, 1996

Mohla jsem si vybrat něco jiného, ale jsem „ze staré školy“ a pořád jsem přesvědčena, že nejdůležitější je lidský faktor. Učitel svým postojem i chováním ovlivňuje žáky neuvěřitelně silně. Mnohdy jsem byla zaskočena tím, co všechno moji žáci odemne pochytili. Mysleme na to, že objektem naší činnosti je lidské mládě. ITE mají sloužit jen k tomu, abychom pomohli těm žákům, kteří mají s klasickou výukou problém (dnes jich přibývá) a u těch ostatních se snažme využít ITE k efektivnějším postupům a rozvoji jejich osobnosti jako prostředku. Záměrně nemluvím o postupech zajímavějších, pro žáky přitažlivějších … S radostí jsem si někde v materiálech tohoto e-learningu přečetla, že „škola hrou“ je myšleno jinak, než jak by to rádi viděli naši žáci (zachovala jsem jen myšlenku – citát jako naschvál nemohu najít).

Video Technologie ve škole 21. století

Sedím každou chvíli nad tabulkou nazvanou Mezi-generační vývoj.

O každém bodu tabulky by se dalo diskutovat. Jde vývoj správným směrem? Co ty ITE dělají s našimi dětmi? Například „stále ve střehu“…. Učila jsem se, že vyvoj se týká společnosti. Člověk se od doby kamenné moc nezměnil. Výsledkem je, že obyčejné přecházení cesty znamená pro naše tělo stres . I když si to už neuvědomujeme, blížící se auto spouští v našem těle chemickou továrnu, která nás ponouká „uteč, nebezpečí“. Neutečeme, víme, že auto pojede po cestě, ale přesto naše tělo „postaru vyrobí stres“. Sleduji děti ve škole – mají stres. Vypadá to, že jsou drzé, hloupé, nesoustředěné…. Nemyslím si, že za všechno mohou PC a ani to, že PC nejsou přínosem v moderní škole. ALE! Jako vždy v historii, je to hodně na učiteli.

Článek Integrace technologií podle modelu TPCK

Vyšla jsem z pedagogické fakulty v Ostravě v polovině 80. let. Narozdíl od USA, u nás se již tehdy v přípravě učitelů na TPCK myslelo. I když se to tak neoznačovalo. Metody výuky konkrétní látky jsme se učili v semináři (název si nepamatuji). Dodnes si pamatuji, jak donutit pavouka, aby mi vyrobil pavučinu, kterou si budu moci donést do hodiny jako pomůcku. „Hlášky“ pana ing., který nás učil programovat, používám dodnes – např. „PC neudělá co byste si přáli, ale co mu přikážete“ – neuvěřitelné, že i dnešní „síťová generace“ má s touto základní poučkou problémy. Shrnu to: byla jsem slušně fakultou připravená, byla jsem nadšená a fanda do PC a stejně to nestačilo. Vystřídala jsem dvě školy a na nich celkem 6 (šest) ředitelů a 6 zástupců ředitelů. Až na jednoho nikdo z nich se nemínil něčím jako je výuka prostřednictvím ITE zabývat. Byli to vždy pánové, kteří se na post ředitele dostali těsně před důchodem a jejich jediným cílem bylo, neudělat nic. Protože, jak nám bylo jednou vysvětleno, ředitel, který nic nedělá, nic nepokazí a je neodvolatelný. Takže se v klidu dožili svého důchodu a škola se vnitřně nehýbala. To co způsobilo nějaký bohyb, vycházelo jen z vnějšího tlaku (povinné školení všech pedagogů na PC). To opravdu nestačí. Tedy: připravený kantor je nutnost, ale pokud budou za ředitele schvalováni „kamarádi před důchodem“, škola se nepohne dostatečně rychle. Tak to vidím já. Psát o TPCK odborných učitelů na středních školách by vydalo na knihu. Být odborník v oboru k učení opravdu nestačí.

Článek Difuze technologií ve škole 21. století

Moc mne potěšilo, že autorita, jakou je pan Brdička si uvědomuje, že učení se zpaměti je důležité, i fakt, že nevhodně použité technologie mohou udělat víc škody než užitku. V posledních letech od některých kolegů (hlavně mladých) slýchávám něco jiného.Odedneška budu odkazovat na pana Brdičku. V této chvíli jsem si vzpomněla na příspěvek v tomto kurzu (autorku už nevím – omlouvám se). Žák, který umí násobilku, řekne výsledek dříve, než žák používající kalkulačku stiskne první cifru.

článek Nové technologické standardy ISTE pro učitele

Vzpomeňme na Komenského, uvařme to pro dnešní dobu, kterou míchají ITE a dobrý kantor většinu problémů zvládne. Zbytek je na tom, aby měl učitel možnost (i chuť) se dále vdzělávat.

Schopnosti ( i neschopnosti) učitele mají vždycky dopad na žáky.

Video Technologie ve škole 21. století

Udělala jsem chybu. Do nadpisu tohoto článku jsem nejdříve napsla Technologie 21. století ve škole. Potom jsem si uvědomila, že autor chtěl něco úplně jiného. A snad jsem pochopila. Tento materiál mi dal asi nejvíc.

Kéž by si všichni kompetentní uvědomovali, že (cituji) „… nejdůležitější komponentou procesu úspěšné integrace technologií do škol jsou učitelé.“ Doufám, že tím je myšlena nejen povinnost učitelů, ale také povinnost těch, kteří jim mají zajišťovat podmínky, aby mohli tuto svou úlohu hrát úspěšně. Stačí se podívat na tabulku Nástroje pro výukové využití technologií. Chce se po nás opravdu hodně. Potřebujeme podporu (třeba v podobě takovéhoto e-learningu). Tyto nástroje totiž nejsou to jediné co musí učitel zvládnout. A neodpusím si poznámku. Dnes se na vysokou školu opravdu dostane kdekdo. Jestli na pedagogické fakulty budou přijímani studenti, kteří by před dvaceti lety sotva ukončili učňák (přísahám, že takový příklad ze svého okolí znám), nemůžeme počítat s učiteli, kteří toto všechno zvládnou. Potom nebudou technologie 21. století ve školách nic platné. A o škole 21. století se nedá mluvit. V žádném případě se nechci dotknout těch kolegů,kterých se má výtka na adresu vysokých škol netýká. Prosím, prosím, vím, že se to většiny mladých kolegů netýká. Také mám tendenci se rozčílit, když někdo o kantorech prohlásí, že jsou zkostnatělí – já se tak necítím…

Téma tohoto týdne jsem vůbec nevyčerpala. Ale já už vyčerpaná jsem. Bylo to moc zajímavé a podnětné. Osobně mne velmi zajímá difuzní model vzdělávacích programů. Chystáme se na to v rámci projektu. Snad se nám podaří do toho vtáhnout všechny učitele školy. Zatím někteří RVP a ŠVP vnímají jako práci navíc. Já to ze začátku také tak vnímala.

Přeji nám všem, ať technologie 21. století pomáhají ve školách 21. století.

Dodatek

Před chvílí mi přišel e-mail http://www.blisty.cz/art/60320.html,

vybrala jsem:

Britské listy

21.9.2011

Proč bude válka

Oskar Krejčí

Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz „memorovat“ má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono „bezduché memorování“ může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: „Věda je fantazie spoutaná fakty.“ Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze.

Mluví mi z duše